Poradna Psí školy ARCA

Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 př.n.l. V učebnici lékařské diagnostiky z let  1067-1046 př.n.l. je popisována jako dílo démonů a duchů a na její léčbu se využívali různé masti, amulety či přímo exorcismus. Naproti tomu v Indii se epilepsie považovala již v tomto období za duševní nemoc, při které postižený během záchvatu ztrácí vědomí. První ucelené dílo „O svaté nemoci“, které na dlouhá léta ovlivnilo pohled na toto onemocnění, pochází ze 4. století př.n.l. od Hypokrata. Ten ve svém díle zdůrazňuje, že nemoc, která se dá léčit pomocí léků a diety, má různé typy záchvatů a vyskytuje se i u zvířat. Ještě v období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší více než 2000 let, že mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. Prvním lékem pro epileptiky se staly v roce 1857 bromidy, jejichž užívání bylo vytlačeno až po první světové válce objevením antiepileptického účinku fenobarbitalu. V dalších letech došlo díky zavedení EEG diagnostiky k zásadnímu přelomu v diagnostice záchvatových nemocí, a následně k rozšíření sortimentu antiepileptik i nových zobrazovacích technik.

 Příčiny epilepsie a její rozdělení

Příčiny záchvatů lze rozdělit do několika skupin:

       1. Záchvaty, jejichž příčina je v onemocnění mozkové tkáně - primární epilepsie (záněty, infekce - psinka, nádory, vývojové abnormality - vodnatelnost hlavy, následky úrazů a přímého poškození mozku)

       2. Záchvaty v důsledku onemocnění jiných orgánových systémů - sekundární epilepsie (nedostatečná funkce ledvin, jater, srdce, oběhového systému, slinivky břišní, štítné žlázy, nadledvinek, anebo následkem otravy).

Důležité je zde hlavně včasné a správné vyšetření ještě před zahájením léčby pomocí antiepileptik (účinné léčby idiopatické epilepsie), která by bez důkladné diagnostiky mohla vést k zanedbání případného onemocnění, které záchvaty vyvolává. Jednotlivé typy záchvatů se mohou totiž navzájem kombinovat nebo plynule přecházet jeden v druhý a riziko zmýlení se, vzhledem k možným následkům takovéto chyby, je příliš vysoké.

V této skupině se často setkáváme s tzv. hydrocefalem neboli vodnatelností mozku. Jde o vývojovou anomálii, a proto bývají postižena zvířata do 1 roku. Typickými plemeny jsou yorkšírský teriér či čivava, postižena mohou být však všechna plemena včetně kříženců. Diagnostika se provádí pomocí elektroencefalografie (EEG) a computerové tomografie (CT), při otevřené fontanele (neuzavřený srůst lebky) pomocí ultrazvuku a pouze zřídka může trochu napomoci RTG snímek. Léčba antiepileptiky je zde neúspěšná.

Možnosti medikamentózního snížení produkce mozkomíšního moku, jsou úspěšné pouze na přechodnou dobu (týdny až měsíce). Optimální, ale technicky a finančně velmi náročnou metodou je drenáž mozkových komor pomocí hadičky s jednostranným ventilem do dutiny břišní nebo hrudní. Tato operace se úspěšně provádí již po řadu let v humánní medicíně.

Sekundární epilepsie

Tato skupina onemocnění je charakteristická přetrvávajícími deficity nervového systému v období mezi záchvaty. Často se přidružují projevy onemocnění jiných orgánových systémů (průjem, zvracení, nadměrný příjem tekutin, snížený příjem tekutin, dýchavičnost atd.). Terapie antiepileptiky je v těchto případech neúčinná a v závislosti na příčině je průběh buď progresivní nebo regresivní.

Patří sem hepatoencefalopatie, tedy záchvaty způsobené nedostatečnou činností jater. Výsledkem je otrava mozku amoniakem. Projevem mohou být generalizované záchvaty typu Grand-mal, trvající několik minut a sdružující se do skupin (klaster). Častým příznakem je výrazné slinění, bezcílné bloudění po místnosti, dezorientace až úplná ztráta vědomí (koma).

Diagnostika se neobejde bez speciálních testačních odběrů jaterních funkcí, které vyžadují specielní podmínky pro odběr a uchovávání vzorků, a tak je provádí pouze pár laboratoří. Nejčastější příčinou pro jaterní funkční nedostatečnost jsou vrozené vývojové abnormality jaterních cév např. vývoj zkratu - odbočky, která odvádí krev bohatou na amoniak ze zažívacího aparátu místo do jater přímo k srdci. Takto "nevyčištěná" krev je pak srdcem pumpována do celého těla a dojde k otravě mozku U cévních anomálií je možno provést jejich detekci pomocí kontrastního RTG vyšetření a následné chirurgické korekci. Méně náročnou metodou je úprava diety, která vede ke zlepšení stavu, ale z dlouhodobého hlediska není příliš úspěšnou. Nefunkčnost jaterní tkáně může být také následkem infekce, nádoru nebo cirhózy jater. Tyto příčiny jsou ale u psů ojedinělé. Jejich potvrzení je možné pomocí ultrasonografie, biopsie a krevních testů.

Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejčastější příčinu záchvatů u psů. Samotné záchvaty jsou způsobeny dočasnou abnormální elektrickou aktivitou některých buněk mozku, která převýší určitý práh vnímavosti a způsobí tak vznik vlastních křečí. Pro toto onemocnění je typický výskyt prvních záchvatů ve věku 1 - 3 let, postižení převážně čistokrevných plemen( pudl, kokršpaněl,irský setr, knírač, sibiřský hasky, bernardýn, foxteriér, bernský salašnický pes, tervueren, horákův laboratorní pes, špic a další) a jinak bezpříznakový průběh tohoto onemocnění. U většiny psů se uvažuje o dědičné komponentě tohoto onemocnění, ale pouze u několika málo plemen se podařilo skutečně prokázat genetické zakotvení tohoto onemocnění (kolie, zlatý retrívr, labradorský retrívr, bígl). Idiopatická epilepsie může u těchto plemen vykazovat různé odlišnosti, co se týče průběhu i typu záchvatů.

Epileptický záchvat

Hlavním projevem epilepsie je epileptický záchvat, charakteristický abnormální motorikou, poruchami vědomí, poruchami vegetativních funkcí a somatosenzorickými projevy a poruchami psychiky. Vzniká bez zjevné příčiny náhle a prudce, a po určité době také náhle končí. Typický je opakování po určitém, různě dlouhém čase.

Druhy epileptických záchvatů:

Grand-mal – je velmi častý, začíná tonickou křečí celého kosterního svalstva, hrudníkové končetiny jsou přitáhnuté a ohnuté, pánevní jsou natažené a vypnuté, zorničky jsou rozšířené a nereagují na světlo, dech se zastaví. Po půl minutě zažíná klonické stadium, kde dochází k mohutným záškubům celého těla, dech se pomalu obnovuje, z úst vytéká pěna, následně dochází k pomočení a defekaci, celý tento stav trvá většinou kolem dvou minut a svalové napětí následně opadne. Dech se upravuje a posléze dochází k návratu vědomí, čas se zde různí.

U epileptických jedinců je nutno nejprve vyloučit možnost primární a sekundární epilepsie a teprve poté lze uvažovat o idiopatické epilepsii a její medikamentózní terapií. Diagnóza idiopatické epilepsie je vlastně diagnózou vylučovací! Léčba je doživotní a s touto skutečností se musí majitelé smířit. Většina humánních preparátů je u psů a koček neúčinná a má výrazné negativní vedlejší účinky v případě dlouhodobého podávání. Jakékoliv výkyvy a změny typu a dávky medikamentů jsou nežádoucí a mohou vést k těžkým a obtížně kontrolovatelným záchvatům.

V případě vypozorování vyvolávajícího stresového faktoru se samozřejmě stává součástí terapie snaha o eliminaci všech negativních vnějších vlivů. Dalším důležitým aspektem jsou veškeré poruchy v zažívacím aparátu, kdy dochází k nedostatečnému vstřebávání medikamentu a následným záchvatům. Tomu lze předejít podáním medikamentu jinou cestou (injekce, čípky..).

Velmi častou komplikací u epileptiků jsou různé chirurgické a diagnostické zákroky vyžadující zklidnění nebo celkovou narkózu. Existují skupiny medikamentů, které mozek přímo provokují k epileptickým záchvatům. Při jejich použití pak často dochází ke komplikacím během narkózy nebo během probouzení. Proto je nutné, aby všichni epileptici měli patřičný záznam ve svém očkovacím průkazu a majitel veterináře na tuto skutečnost vždy upozornil.

U mnoha psů může majitel pozorovat určité změny v chování, ještě před nástupem vlastního záchvatu (prodromální stadium, aura). V těchto případech se doporučuje kontaktovat takového jedince a snažit se jej zklidnit. V mnohých případech lze tímto způsobem přicházející záchvat zažehnat. Během vlastního záchvatu je třeba dávat pozor, aby se pes neporanil. Většina jednotlivých záchvatů probíhá tak rychle, že podávání medikamentů formou tabletek je nedostačující, neboť jejich vstřebání ze zažívadel je příliš pomalé (hodiny) a tudíž touto cestou záchvat zastavit nelze. Podání tabletek po záchvatu (mimo běžné pořadí) může mít svůj smysl pouze v prevenci možných následných záchvatů.

V případě po sobě se rychle opakujících záchvatů (klastra, status epilepticus) je nutné je rychle zastavit, předejdeme tak přetížení ostatních orgánových systémů (dýchání, srdce, svaly, játra) i vlastního mozku. Efektivní a rychlé zastavení záchvatů je tedy možné pouze podáním medikamentů přímo do žíly, tedy injekční formou. Injekce do svalu je z tohoto pohledu také nevyhovující, neboť vstřebávání ze svalů je příliš pomalé. Možnou eventualitou pro chovatele je použití tzv. rektálních tub, pomocí kterých diazepam aplikuje do konečníku. Takto deponovaný se vstřebává velmi rychle a jeho efekt je patrný během několika minut. V případě opakovaných, skupinových záchvatů je nutno přivolat veterinárního lékaře, který záchvaty zastaví.