Poradna Psí školy ARCA

Aby se pes stal opravdovým pomocníkem, musí být i při obraně naprosto a dokonale ovladatelný. Průzkum terénu, v pejskařském slangu nazývaný revír, je činnost, při které musí pes v označeném prostoru rychle a systematicky nalézt ukrytou osobu, a tu buď označit anebo vyštěkat. Aby se pes naučil plánovitě prozkoumat určený prostor, k tomu nám nejlépe poslouží cvik nazývaný revír-aport. Při této činnosti by měl pes propátrat určený prostor, ve kterém jsou pohozeny lehké předměty (rukavice, čepice, peněženka, apod.), tyto předměty nalézt a také přinést do ruky psovoda.

Připravíme si proto několik takovýchto předmětů do kapes, najdeme si vhodný prostor, nejlépe louku, a s neupoutaným psem u nohy si stanovíme osu postupu. Pak vykročíme vyhlédnutým směrem a po ujití asi patnácti kroků odhodíme doprava od osy postupu jeden z předmětů a zavelíme "revír, aport". Pes by měl okamžitě vyběhnout a odhozený předmět aportovat. Zde nemusíme zatím vyžadovat předpisové předání, to znamená s předsednutím, apod. Předmět psovi odebereme, pochválíme jej, předmět uschováme a pokračujeme po zvolené ose postupu. Po absolvování dalších patnácti kroků odhodíme předmět na opačnou stranu a zopakujeme povel pro přinesení. Takto budeme postupovat až do odhození třetího předmětu. Poté práci ukončíme a psa velmi pochválíme. Tuto činnost budeme opakovat asi týden, ale vždy v jiném terénu a na různých místech.

V další fázi nácviku si psa před odhozením aportu přidržíme za obojek a vypustíme jej k vyhledání až po dopadu aportu na zem. Opět asi po týdnu přivážeme psa třeba ke stromu, a po zvolené ose vyjdeme sami a předměty si rozházíme tak, aby pes mohl naši činnost sledovat. Pak se ke psu vrátíme, psa odvážeme, a vyjdeme po ose postupu s volným psem u nohy. Dostaneme-li se na úroveň prvního odhozeného předmětu, ukážeme rukou do tohoto směru a zavelíme "revír, aport" a vyšleme psa do prostoru k vyhledání aportu. Do prvního směru většinou pes vyběhne zcela neomylně a rychle nalezený aport přinese, neboť sledoval naše počínání a většinou si pamatuje první místo dopadu předmětu. Při dalších předmětech už bude muset hledat. My mu musíme dát dostatek času a klidu k vyhledání dalšího předmětu. Proto nebudeme zbytečně pospíchat směrem dopředu a klidným krokem budeme postupovat po zvolené ose, až pes druhý předmět najde. A tak postupujeme až do závěru. Po úspěšném nalezení posledního předmětu můžeme psovi za odměnu odhodit jeden z aportů, abychom ho mohli na závěr velmi pochválit.

Po několikadenním takovémto tréninku rozhodíme předměty v terénu tak, aby pes byl mimo dohled a naši práci nemohl sledovat. Postup vyhledávání zůstává stejný. Je důležité měnit předměty a vždy na další cvičení si připravíme jiné. Po určité době se bude pes na tuto práci těšit a brát ji jako jistou formu hry. Na nás bude, abychom mu svou netrpělivostí a spěchem tuto radost nepokazili a dali tak dobrý základ pro další cviky, které na tento trénink navazují

Prvním předpokladem je, abychom naučili psa  štěkat na povel a druhým, aby měl pes již propracovánu zlobivost na civilní osobu. Tyto nácviky jsme dostatečně probrali v předešlých částech, a tak předpokládám, že už to vaši psi zvládají a je nyní na čem stavět.

Ve zkušebním řádu TARTu a na soutěžích podle tohoto řádu kladem e důraz na aktivní vyštěkávání. Pokud říkám aktivní, tak je tím myšleno, že pes při nalezení osoby intenzivně na tuto osobu útočí a využívá maximálně svého hlasového projevu, který musí výrazně převyšovat napadání. Není chybou, když, a zvláště v počátcích nácviku, si pes do pomocníka košem bouchne. To se postupem času srovná. Podstatný je zájem o nalezenou osobu. Ten musí být opravdu intenzivní. Zde nějaké otáčení za psovodem, očuchávání kolem, anebo dokonce návrat ke psovodovi nemá místo. To je samozřejmě i starost pomocníka - figuranta, aby udržel pozornost psa. Pokud by pes v zájmu ochaboval, musí pomocník okamžitě do akce. Jakmile pes útočí, jde pomocník do klidu. Při této práci je pes opatřen náhubkem, a tak nám odpadá starost s tím, že by pes namísto vyštěkávání kousal.

Pokud píši, že má pes náhubek, myslím tím kvalitní náhubek. To znamená, že musí být dostatečně pevný, dostatečně prostorný a dostatečně zajištěný proti uvolnění. Mnoho psovodů používá pro svého psa naprosto nevhodné koše. Pes má na mordě koš spíše jako svěrák, ve kterém nemůže dostatečně otevřít tlamu. Psi pak mají spodní čelist rozedřenu anebo se může pes zachytit v koši zubem.

Nácvik takového vyštěkání začínáme tím, že několik psovodů se psy utvoří kruh, přičemž rozestupy musí být dostatečné, aby na sebe psi nedosáhli a nedošlo ke zranění. Psi jsou bez náhubku a připraveni ke kousání. Do středu kruhu vbíhá pomocník, který psy krátce, ale intenzivně vydráždí a postupně dá každému psu kousnout. Kouše se do svinutého hadru, ne na rukáv! Tato činnost se v pejskařském slangu nazývá "kruhovka". Po jednom zákusu se kruh rozvine v řadu a psi jsou opatřeni náhubkem. Pomocník odbíhá ke zvolenému místu, nejlépe stromu nebo keři, zde zaujme klidové postavení a v ruce má hadr, na který psi kousali. Psovodi jeden po druhém vysílají psa směrem k pomocníkovi a povzbuzují jej k intenzivnímu štěkání. Přibíhá-li pes k pomocníkovi, ten bleskově přesune hadr za svá záda a může se o něj i opřít tak, aby se na něj pes nedostal, i když se bude k němu dobývat. Vzdálenost mezi psovodem a pomocníkem musí být zvolena tak, aby měl pes dostatečnou vazbu na figuranta a neměl tendenci se vracet zpět k psovodovi. Délku štěkání si regulujeme rychlostí přesunu psovoda ke štěkajícímu psovi.

Tento postup opakujeme po několik tréninků tak dlouho, až se ujistíme, že psi mají neutuchající zájem o figuranta. Stále však dbáme na to, aby pes převážně štěkal a nevěnoval se pouze napadání pomocníka. Pokud pes kvalitně vyštěkává, psovod jej odvolá, připne na vodítko, sundá mu náhubek a pes dostane za odměnu kousnout do hadru. Lze také naučit psa po přiběhnutí k pomocníkovi, aby zaujal zvolenou polohu, tzn. vleže anebo vsedě, a vyštěkával z této pozice.

Pokud psi vyštěkávají slušně na přímo, můžeme přistoupit k vyštěkání v terénu. Zkušební řád TARTu "nezná" makety a orientuje se pouze na terén a objekty. Jsem přesvědčen, že přirozené schopnosti psa jsou v terénu rozvíjeny mnohem lépe než při používání stereotypu maket. Pes musí v terénu či v objektech používat zrak, čich, sluch a musí se učit prostorové orientaci. To vše velmi přispívá k jeho praktické upotřebitelnosti.

Po zvolení vhodného terénu, jakým může být les, park, náletové remízky, apod. přistoupíme k průzkumu terénu, jehož výsledkem musí být vždy nalezení a vyštěkání hledané osoby, v našem případě pomocníka. Pokud chceme v nepřehledném terénu někoho úspěšně najít, je třeba zvolit systematický postup. To znamená jistou plánovitost, aby pes svým pohybem vykryl co největší prostor a aby uměl co nejrychleji propátrat ta místa, do kterých ho psovod vyšle. Postup nácviku je následující. Psovod se psem na vodítku vstoupí do vybraného prostoru, kde je již umístěn pomocník. Pomocník nemá rukáv, ale je vybaven ochranným oděvem. Stojí od osy postupu ve vzdálenosti přibližně 40 kroků tak, aby ho pes mohl vidět. Jakmile je psovod přesvědčen, že pes pomocníka zaregistroval, což je z chování psa patrné, odepne psa z vodítka a s povelem "revír, lump", vyšle psa směrem k figurantovi. I zde psovod rychlostí pohybu směrem ke psu reguluje délku štěkání. Jakmile psovod dorazí do přímé blízkosti pomocníka, přivolá psa k noze a velmi jej pochválí. Je samozřejmě možné dát psovi za odměnu opět kousnout. Poté psovod se psem odchází zpět na výchozí bod a odtud odvede psa do úkrytu. Pomocník se tak, aby to pes nezpozoroval, přemístí na druhou stranu od osy postupu a zde zaujme postavení, aby nebyl ihned po příchodu psovoda vidět. Psovod jde pro psa a opět přichází do výchozího bodu pro průzkum. Pes bude samozřejmě orientován na předešlé místo figuranta a po povelu "revír" vyběhne stejným směrem ho hledat. Po přiběhnutí na místo rychle zjistí, že je zde prázdno, a začne pomocníka hledat. To je okamžik, kdy pomocník na druhé straně prostoru opustí úkryt a psovi se ukáže, případně na sebe upozorní hlasem, šramotem, apod. To je chvíle, kdy psovod povzbudí psa povelem "kde máš lumpa?, revír!" a nechá psa přeběhnout přes osu postupu na opačnou stranu, kde opět pes pomocníka vyštěkává.

Toto je základ pro systematický průzkum terénu. Je na vynalézavosti psovoda, jak bude pokračovat dál. Analogický postup lze samozřejmě praktikovat se dvěma pomocníky i třeba s deseti. Jen je velmi důležité celou práci sladit tak, aby pes postupoval směrem kupředu a nelítal od jednoho k druhému bez ladu a skladu. To už však záleží na sehranosti pomocníků. V závěru nácviku zůstává v určeném terénu pouze jeden pachatel, a ten by měl být umístěn až ke konci určeného prostoru. Do prostoru určeného pro revírování by měl pomocník vstupovat z opačné strany než psovod, aby pes nehledal podle pachu, který zanechá pomocník průchodem terénu. Pes musí hledat se vztyčenou hlavou, využívat pohyb větru a nesmí si z revíru udělat útěkovou stopu.

Pokud nám pes vyštěkává slušně v terénu, přejdeme na vyštěkání v objektech. Opět musíme postupovat od jednodušších úkolů, to znamená vyštěkání v místnosti na přímo, až po úlohy složité, kdy pes musí propátrat složitý objekt složený z mnoha místností a několika pater, včetně sklepních a půdních prostor.

Pokud pes zvládá i tyto úkoly, přejdeme na vyštěkání v noci a v objektech ve tmě. Není to práce na týden ani na měsíc. Je to dlouhodobá a nepřetržitá činnost, ve které se pes musí umět naučit zvládat různé podlahové podklady, schody, trámy, překonávat překážky, jako jsou místnosti zatarasené nábytkem, apod. Je jen na fantazii psovoda a pomocníků, jaké modelové situace psům připraví, a tím je samozřejmě připravují i pro praktickou činnost.

Sami poznáte, jak je důležitá pro tuto část obrany dobrá fyzická připravenost psa. Pokud pes nemá fyzičku, přichází při průzkumech terénu rychlá únava a pes začne ztrácet zájem o nalezení pachatele. Věřte, že absolvovat 300 metrů dlouhý revír v plné rychlosti a nasazení není nic jednoduchého a myslet si, že když vezmu jednou za týden psa z kotce a půjdu trénovat obranu, že to pes lehce zvládne, to je omyl, který už překvapil mnoho takto neoprávněně sebevědomých psovodů. Mnohdy na konci mnohem kratších revírů nemá pes již ani dech na kvalitní štěkání. I zde samozřejmě platí, že musíme psa zatěžovat při tréninku postupně a přidávat pomalu. Je třeba brát maximální ohled na stáří a fyzickou vyspělost psa a na jeho nervovou soustavu. Lze požadovat od půlročního štěněte kvalitní vyštěkání na přímo v přehledném a jemu známém terénu, ale nemůžeme od něj očekávat stejnou práci ve sklepních prostorách a v noci. Proto pamatujme: zatěžovat úměrně, avšak nepřetěžovat.

Snad nebude od věci, když si řekneme několik slov o povelové technice. Postup psovoda se psem prohledávaným prostorem by měl být tichý a co nejméně nápadný. Vždy je třeba mít na paměti, že hledáme ukrytou osobu, o jejíchž úmyslech nám není nic známo. Jinak samozřejmě budeme postupovat při vyhledávání ztraceného dítěte a jinak při hledání nebezpečného pachatele. Pokud budeme hledat pachatele a ten již ze sto metrů slyší naše hulákání ("revír", "ke mně", "jdi kupředu", "hledej", apod.), určitě na nás bude čekat. Proto povely musejí být tiché a pokud možno i pohyb psovoda bezhlučný. Používání ultrazvukové píšťalky je ideální. Psovod by měl při pohybu terénem využívat přírodní úkryty pro svoji bezpečnost. To stejné platí i pro průzkum objektů. Nelze se postavit doprostřed dveří a vysílat psa k průzkumu objektu. Psovod je v této situaci ideální terč. I zde platí pravidlo, že chová-li se psovod ostražitě, je i pes ve své práci pozorný a ostražitý a vždy připravený zlikvidovat útok vedený proti psovodovi. Z těchto slov jasně vyplývá, že celý nácvik průzkumu terénu a vyštěkání pachatele je orientován pro praktické využití našich psů a diametrálně se liší od sportovní přípravy.

Od vyštěkání se pak plynule přechází k označení pachatele. Někdo by si řekl, že jde o to samé. Nejde, samozřejmě. Při označení se nepoužívá náhubek a pes může hledaného pomocníka okamžitě a přímo napadnout. Dobře připravený pes i bez náhubku kvalitně vyštěkává a do akce přechází jen v tom případě, když pachatel přejde z klidu do útoku. To už je však vyšší škola přípravy a k jejímu nácviku dojdeme až mnohem později.