Poradna Psí školy ARCA

Každým rokem odpřednáším mnoho výcvikové teorie, nejen na svém mateřském cvičišti. Z odezvy posluchačů je evidentní, že jen mizivé procento pejskařů cvičí své psy na solidním základě. Většinou je výcvik prováděn živelně, nesystematicky, bez odborného teoretického základu a proto s nevalnými výsledky. Velká část psovodů, a jsou mezi nimi i tací, kteří mají velmi slušné výsledky, vychází pouze z praxe. Samozřejmě i tak lze dojít k jakémusi cíli. Ovšem dopouštíme se zákonitě mnoha chyb a omylů, které jsou už v kynologické literatuře podrobně popsány, a pokud bychom o nich z teorie věděli a vyvarovali se jich, byl by náš postup při výcviku daleko rychlejší a efektivnější. Nebude od věci, když se při výcviku podle zkušebního řádu TART budeme chviličku věnovat suché teorii. Protože jak by jistě řekl pan Jiří Suchý: "Vždyť trocha teorie nikoho nezabije.".

Chceme-li se domluvit se Švédem, musíme se naučit švédsky. Pokud se chceme domluvit se psem, tak i v tomto případě musíme najít společnou řeč. Otevřeme-li libovolnou literaturu, která se zabývá VNČ (vyšší nervovou činností) psů, hned v úvodu se dočteme, že pes nerozumí lidské řeči, tzn. že nechápe význam slov. Dáme-li psovi, který stojí připoután na vodítku u naší nohy a nemá žádný výcvik, povel "sedni", nemůžeme očekávat, že pes náš povel splní. Tento povel je pro něj, jako zatím každý jiný, indiferentní, tzn. že mu vůbec nic neříká. Pokud ovšem po vyslovení tohoto povelu přidáme po dvou až třech vteřinách přitažení vodítka pravou rukou směrem vzhůru a levou rukou přitlačíme na záď psa, čímž ho donutíme usednout, docílíme toho, že po několikerém opakování pes na vyslovený povel "sedni" zaujme tuto polohu, aniž by čekal na naše mechanické působení. Bude se zcela přirozeně snažit tomu nepříjemnému tlaku vyhnout.

V odborné literatuře bychom se dočetli, že jsme pomocí podmíněného (povel) a nepodmíněného (tlak ruky) podnětu, vypracovali u psa podmíněný reflex. Aby to takto mohlo fungovat, musíme zaktivovat CNS (centrální nervovou soustavu) našeho psa a ta za pomoci periferní nervové soustavy a funkce reflexního oblouku udělá své. Abychom všem výše zmíněným slovíčkům porozuměli, musíme postupovat systematicky. Nervová soustava psa se skládá z tak zvané centrální nebo ústřední nervové soustavy a z obvodové tzv. periferní, vegetativní a útrobní. Orgány centrální nervové soustavy jsou mozek a mícha.

Mozek se skládá z pěti částí: z předního mozku, mezimozku, středního mozku, mozečku a z prodloužené míchy. Přední mozek, mezimozek a střední mozek se dohromady nazývají velký mozek. Jeho největší část tvoří tzv. hemisféry kryté šedou mozkovou kůrou, do které vedou dráhy, které přinášejí signály z celého těla, a naopak vzruchy z mozkové kůry řídí činnost všech nižších oddílů CNS, všech výkonných orgánů. Mozek má tvar kužele s hrotem obráceným dopředu. Spodina mozku spojuje obě mozkové polokoule i část probíhající pod mozečkem a vytváří tak jednotný kmen mozkový, který přechází plynule v páteřní míchu. Z mozkového kmene vystupuje dvanáct mozkových nervů. Mícha je uložena v páteřním kanálu a obsluhuje periferní a autonomní nervstvo.

CNS zpracovává signály, které přicházejí z tak zvaných receptorů. Tyto receptory lze rozdělit na distanční (čich, zrak a sluch) a na kontaktní (chuť a hmat). Nejdokonalejším receptorem (smyslem) je u psa čich. Povrch nosní sliznice má u psa plochu asi 150 cm², zatím co u člověka jenom 5 cm².


Tento popis CNS bude pro nás dostačující k všeobecným znalostem. Pokud by měl někdo zájem se zdokonalit, pak je k dispozici literatura jako např. Tělověda psa, Kolda 1953, nebo Fyziologie vyšší nervové činnosti, Báčové 1956.

Podívejme se nyní společně na povahové typy psů z hlediska vyšší nervové činnosti. Každý z nás z praxe ví, že jsou psi, kteří se dají cvičit lehce, a na druhé straně jsou psi, kteří jsou téměř nevycvičitelní. Je to samozřejmě dáno "povahou" psa. Už akademik Pavlov (1849 - 1936) při svých výzkumech trávicího ústrojí vypracoval, vlastně jako okrajovou, teorii, která obrovským způsobem posunula poznání chování psů a jejich reakce. Podle projevů vyšší nervové činnosti rozdělil psy do čtyř základních typů. Slabý typ (melancholik), klidný (flegmatik), silný typ vyrovnaný (sangvinik (živý, krevnatý, z řeckého slova sangvis - krev)) a silný typ nevyrovnaný (cholerik (z řeckého slova cholé - žluč)).

Pro nás je velmi důležité vědět, jakého psa, z hlediska tohoto poznání, máme v ruce. Podle typu vyšší nervové činnosti potom můžeme na toho kterého jedince použít jednu z výcvikových metod. Z literatury víme, že základní výcvikové metody jsou: kontrastní, chuťově dráždivá, donucovací a snad napodobovací. U té napodobovací píši snad, protože nejsem zcela přesvědčen, že je pes schopen něco anebo někoho napodobovat, v daném slova smyslu. Z praxe víme, že použijeme-li kontrastní metodu výcviku na psa, jehož projevy jsou typu sangvinika, dojdeme většinou ke kýženému výsledku. Pokud ovšem použijeme metodu donucovací na psa, jehož základní projev je melancholický, se zlou se potážeme.

Tyto základní typy VNČ, které jsem popsal, se většinou nevyskytují v ryzí podobě. Proto se při posuzování povah psů píše kupříkladu: "klidný, vyrovnaný, ale oslabená ostrost" nebo "dráždivý, útočný, se známkami bázlivosti".

Projevy psů a jejich chování jsou odpovědí na vnější prostředí, ve kterém se pes pohybuje, a nazývají se reflexy. Reflexy dělíme na nepodmíněné, tedy vrozené a víceméně neměnné (někdy též nazývané pudy či instinkty), a na reflexy podmíněné, které vznikají jako nové a dočasné spojení v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Dočasné proto, že mohou vlivem útlumu vymizet.

Abychom mohli u psa vypracovat podmíněný reflex, k tomu potřebujeme podněty. Podněty dělíme na podmíněné, např. povel psovoda ústní nebo optický, pachy, posunky, mimika, atd. a na podněty nepodmíněné, např. mechanické působení ruky, obojku, vodítka anebo pamlsky. Na psa působí v prostředí, ve kterém se pohybuje, mnoho podnětů a pes k tomu, aby přežil, si i bez přičinění člověka vypracovává podmíněné reflexy. Aby nedocházelo k přetěžování nervové soustavy, k tomu slouží nervové útlumy. Opět lze rozdělit tyto útlumy na nepodmíněné a podmíněné. Mezi základní nepodmíněné útlumy patří: vnější útlum, ochranný a spánkový.

Uvedu příklady útlumů. Psovod cvičí se psem cviky poslušnosti a v blízkosti vyrazí kočka. Vzruch, který vyvolá pohyb tohoto zvířete v mozkové kůře psa, způsobí to, že psovod přestane být pro psa tím nejdůležitějším podnětem a dochází tak k vnějšímu útlumu. Pokud psa při cvičení neúměrně přetěžujeme, zvláště "psychicky", začne být po určité době pes nepozorný a nesoustředěný, počne zívat a dostavuje se tak ochranný útlum, který zabraňuje přetížení nervové soustavy. Spánkový útlum se dostavuje většinou po velkém vzruchu. Kupříkladu provádíte na cvičišti kruhovou obranu. Psi jsou po určitou dobu nadměrně aktivováni, štěkají, provádějí zákusy a vnímají celý ten hlomoz kolem sebe. Pokud bude tato činnost provozována dlouho, pak sledujte psy po uvázání po kruhovce ke kolíku. Psi po určité době, jakmile se zklidní, začnou podřimovat. Silný vzruch vyvolal spánkový útlum.

Na první pohled by se zdálo, že vlastně útlumy k výcviku skoro nepotřebujeme a jsou vlastně překážkou. O tom, že tomu tak není, nás přesvědčí útlumy podmíněné. Mezi ně patří vyhasínající útlum, ten nám pomáhá v momentech, kdy uděláme při výcviku chybu a pes, pokud se delší dobu neopakuje, na ni zapomene (např. chybné potrestání). Dalším z podmíněných útlumů je tzv. zpožďovací. Ten nám pomáhá při výdržích, jako je vyčkání při odhození aportu, klid při hlídání pachatele až do doby, kdy se dá na útěk, apod.

Diferenciační neboli rozlišovací útlum nám zajišťuje to, že je pes schopen rozeznat naše povely od povelů ostatních psovodů. Zapískám-li já, pes okamžitě přiběhne. Pokud ovšem zapíská kolega, projde tento signál kolem mého psa bez povšimnutí.