Poradna Psí školy ARCA

Než pošleme dítě do školy, musíme mu dát základy výchovy. Mělo by umět zdravit, poděkovat, omluvit se, respektovat přání rodičů, zvládnout základy pořádku atd. Stejný postup, i když v jiné modifikaci, je potřeba dodržet u mladého psa.

Nejdůležitější částí této fáze je vytvoření kvalitního kontaktu. Už když psa přebíráme od chovatele, je ideální vzít si pár dnů volna a prakticky všechen čas trávit s psíkem. Velmi často jej oslovujeme jménem, které jsme si zvolili, a vždy přidáme pochvalu a občas pamlsek. Psík brzy zjistí, že po vyslovení toho kouzelného slovíčka přijde něco příjemného a začíná na něj živě reagovat. Jméno psa, zvláště z počátku, neskloňujeme a ani nijak nezdrobňujeme.

Každý psovod ví, že pro zdárný vývoj štěněte jsou velmi důležité vycházky. Snažíme se, aby měl při nich pes maximální volnost, aby čas strávený na vodítku byl minimální. Z počátku chodíme jen na krátké vycházky do nejbližšího okolí bydliště, pokud možno v době, kdy nepotkáme mnoho lidí. Musíme být ve stálém střehu. Auta, starší a agresivní psi jsou pro dovádivé štěně stálou hrozbou. Při procházce se snažte na psa co nejméně mluvit a nechte jej užít si volna. Nebojte se, když trochu poodběhne, či se někde "začte v pachových novinách". Klidně pokračujte zvoleným směrem, on si vás mladý psík ohlídá sám. Pokud běží dopředu, schválně odbočte jiným směrem, aby se musel vrátit a následovat vás. Stane-li se mu párkrát, že se musí takto vracet, sám se naučí si vás hlídat a po určité době se bude ohlížet, kde že vás má.

Naučte psa na procházkách, aby se pohyboval pokud možno stále před vámi. Má to velkou výhodu v tom, že máte psíka pořád na očích a pokud by vyváděl nějaké nepřístojnosti, můžete jej rychle opravit.

Hned v prvních dnech učíme psa přivykat na obojek. Používáme většinou řetízek takové délky, aby šel volně nasadit přes hlavu a naopak, aby z krku přes hlavu samovolně nesklouzl. Sebevědomý psík si obojku většinou nevšímá. Maximálně se sem tam posadí a zadní packou se počne drbat, jakoby honil blešku. Necháváme to bez povšimnutí, ale pokud by obojek psa velmi rušil, pokusíme se jej něčím zabavit. Chceme-li, zvláště z počátku, připnout psa na vodítko, činíme tak, až k nám přiběhne sám.

O tom, jaký má psovod se psem kontakt, hovoří nelépe přivolání. Proto je tomuto cviku třeba věnovat maximální pozornost a vyvarovat se základních chyb. S nácvikem přivolání začneme co nejdříve, ihned poté, kdy začne psík spolehlivě reagovat na své jméno. Asi po týdnu absolutně volných vycházek, se v momentě, kdy jsme sami a kdy nejsou na blízku žádné rušivé vlivy zastavíme, zavoláme psa jménem a přidáme povel "ke mně". Z počátku bude tento povel, jako ostatně všechny další, které budeme používat, pro psa absolutně indiferentní. To znamená, že mu nic neříká. Ovšem psík po vyslovení jména by měl na nás obrátit svou pozornost a v momentě, kdy vyslovíme povel "ke mně", by měl psovod změnit svou polohu anebo chování. To jest, psovod se posadí třeba na bobek anebo se počne vzdalovat na opačnou stranu, než se pohybuje pes. Štěně je zvědavé a ve chvíli, kdy se z psovoda stane trpaslík, přiběhne se podívat na tento zázrak z blízka. Teď je na psovodovi, aby psíka patřičně pochválil a několikrát zopakoval "ták je hodný ke mně". Po rituální pochvale a i možném pamlsku, dá okamžitě psovod psíkovi povel volno a dá mu najevo, že už o něj nestojí.

V prvních dnech takovéto přivolání zopakujeme asi třikrát a vždy po přivolání dáme ihned psovi volno. Psa přivoláváme jen v tom případě, že jsme si stoprocentně jisti, že nebrání nic tomu, aby skutečně přišel. Přivolávat psa v momentě, kdy se na blízku objeví další pes, je zbytečné, protože, zvláště v počátcích výcviku, nejsme pro našeho psa zdaleka nejsilnější podnět. Pokud pes po povelu nereaguje, počneme se od něj rychle vzdalovat. Cizí prostředí a osamocení udělá své a i sebevědomý psík po čase přiběhne. I v tomto případě musí přijít stejná pochvala, jakoby přiběhl okamžitě.

Nikdy pro psa po přivolání nechoďte a nesnažte se jej chytit. Při počátečních pokusech o přivolání se též vyvarujte toho, aby jste psa ihned po přivolání připínali na vodítko. Pes by po čase sice přiběhl, ale několik metrů před vámi se zastaví a nebude ochoten přijít do těsné blízkosti, aby se vyhnul tomu vodítku. Nikdy a zvláště ne v počátcích výcviku nesmíme psa trestat i kdyby příchod psa trval sebedéle.

Dám příklad. Dovolím psíkovi na mě skákat, pokud jsem v pracovním oblečení, ale přicházím-li třeba z práce oblečen, tak mu samozřejmě tuto činnost zakážu. Psovod se musí sám pečlivě naučit tyto povely vhodně používat, aby nedělal psovi v hlavě guláš. Velmi často jsme svědky toho, že pes ku příkladu nechce pustit rukáv, a psovod na něj křičí povel "fuj". To je samozřejmě chyba.

Je ještě několik povelů, které musí pes k dobré ovladatelnosti zvládnout a hlavně jim rozumět. Povel "jdi vpřed", "stůj", "drž", "pusť" apod.

Zda pes povelu rozumí, se můžeme nejlépe přesvědčit při přivolání. ZŘ TART zná dva druhy přivolání. Přivolání k noze a přivolání před sebe. Zkuste psovi, který sedí v základním postavení, tedy u nohy psovoda, zavelet "ke mně". Pes by měl automaticky opustit polohu u nohy a předsednout před psovoda. Samozřejmě že tuto techniku nezvládne pes začátečník, ale chceme-li mít psa tzv. v ruce, je třeba k takovéto přesnosti dospět. Mnoho psovodů tvrdí, že má u svého psa dokonalou poslušnost. Ale zkuste třeba dát psovi při ovladatelnosti za pochodu povel "štěkej". To samé platí, třeba když pes plave. Kolik psů tento povel v takovéto situaci splní? Kolikrát slyšíme nářky psovodů, že mu pes nechce při obraně pouštět. Vymýšlejí se různé techniky páčení, tahání za slabiny apod. a přitom si nikdo neuvědomí, že zde chybí dopracovaný povel "pusť", který je ovšem z oblasti poslušnosti a nikoliv z obrany.

Při výchově psa, a nejen pro potřeby TARTu, je třeba přemýšlet a hlavně nespěchat. Až když jsme přesvědčeni, že pes zvládl jeden cvik, začínáme pracovat na dalším. Každá nedůslednost se nám vrátí jako pověstný bumerang. Pokud budeme věnovat výchově dostatek času, vrátí se nám vše bohatě při výcviku. Psovod musí svého psa po dobu výcviku velmi pozorně sledovat a odhadnout, zda má pes předpoklady pro všestrannou práci anebo vyniká v některé práci speciální. Je důležité se rozhodnout, chceme-li průměrného všestraňáka, nebo špičkového specialistu ve stopách či obraně. Podle toho pak orientujeme zaměření dalšího výcviku.

Nelze se domnívat, že psi, kteří jsou připravováni jako stopaři, nemají dobrou povahu, protože jsou méně aktivní při obraně. Kvalitní stopař musí mít vyrovnanou povahu s mírně převažujícím vznětem, stejně jako pes, který je připravován k záchranářské práci. Nemůžeme si myslet, že pes, který nedělá kvalitní kontrolní zadržení, nemá povahu. To je samozřejmě jen špatný výklad některých tzv. znalců psů, kteří posuzují povahu psů pouze podle kousání. Živý temperament a neustálou ochotu pracovat musí mít každý služební pes, ať je to obranář, stopař, pes pastevecký, saňový anebo záchranář.

S určitými pracovními vlohami se každý pes rodí. Je na nás, abychom tyto vlohy kvalitně a systematicky rozvíjeli metodicky správně vedeným výcvikem, kvalitním prostředím, ve kterém bude náš pes vyrůstat, kvalitní stravou a neustálou péčí o něj.

 Základním cvikem při výcviku psa je přivolání. Ač se na první pohled zdá, že v podstatě není co cvičit, neboť následovat psovoda při vycházkách a volném pohybu je pro psa naprosto přirozené, opak je většinou pravda. Jak správně postupovat, aby náš pes na přivolávací povel správně reagoval?

Nejprve je třeba naučit našeho psíka reagovat správně na jméno. Už od prvních chvil, kdy si převezmeme štěně od chovatele, se snažíme používat jména, které jsme si pro našeho psa vybrali, co nejčastěji. Výběr jména je důležitý. Jméno psa by mělo být krátké, výrazné a pokud možno nesklonné. Není nutné, abychom používali stejného jména, jako je v průkazu původu. Pes samozřejmě nerozumí obsahu slova, a proto reaguje většinou na intonaci a zabarvení našeho hlasu. Zvláště v počátku používáme jména psa při činnostech, které jsou našemu štěněti příjemné. Přicházíme-li ke kotci, při hře, při krmení apod.

V prvních společných dnech se budeme muset i mnohokrát ovládat, to když zjistíme, že nám štěně roztrhalo třeba deku, kterou jsme mu do kotce dali v dobré snaze, aby mu snad nebylo zima. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat - začíná si zvykat na jméno.

Při častém kontaktu si štěně rychle zapamatuje i náš pach a také mimiku. Základním pravidlem je dopřát mladému psíkovi dostatek volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Bude-li k nám štěně na procházkách přibíhat samo, krátce jej pochválíme a s povelem "běž, volno" jej pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíše nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.

Jestliže pes na náš povel nereaguje, zjistíme především, zda zareagoval alespoň na jméno. Podívá-li se pes po oslovení na nás, ale nejeví ochotu přiběhnout, změníme prudce polohu a posadíme se třeba na bobek. Pokud by ani na toto pes nereagoval, klidně se otočíme a po opětovném přivolání se dáme do mírného klusu na opačnou stranu. Zde již pes, protože je v neznámém prostředí, většinou přiběhne a i v tomto případě je třeba ho pěkně pochválit, jako by se nic nestalo.

Pokud se pes naučí na naše přivolání přibíhat, je z počátku jedno, zda se před nás posadí, či zda zůstane stát v přímé blízkosti psovoda. Základní chybou je přivolávat psa až v případě, kdy se objeví nějaký rušivý podnět. Stejnou chybou je připoutávat ihned po přivolání psa na vodítko. V prvním případě se pes po přivolávacím povelu naučí pečlivě rozhlížet kolem sebe, proč že ho vůbec přivoláváme, a ve druhém případě se naučí po přiběhnutí se před psovodem zastavit tak na pět kroků, aby jej psovod nemohl připoutat na vodítko. Obojí se posléze těžko odnaučuje.

Ne vždy je potřeba, aby pes po přivolání přiběhl až těsně k psovodovi. Někdy potřebujeme, aby pes pouze zkrátil vzdálenost od psovoda. Pro tento případ se naučíme používat jenom krátký hvizd. Přibíhá-li pes po zahvízdnutí a dostane se do vzdálenosti, kterou psovod potřebuje, pochválíme ho v ten moment a opět zavelíme "volno".

V pozdější fázi výcviku potřebujeme někdy psa přivolat, protože ho chceme pokárat anebo potrestat za nějaký nešvar, který prováděl. Pro tento případ si opět musíme zvolit jiný povel než "ke mně". Zvolíme kupříkladu povel "pocem" v přísnější intonaci. Po tomto povelu většinou pes přichází pomalu a neochotně, protože vycítí, že něco provedl a že bude následovat nějaká nepříjemnost. Mnohokrát jsem při instruktáži předváděl psovodům, jak pes po tomto povelu přichází provinile, a když byl asi v polovině cesty, tak jsem zavelel "ke mně" a pes okamžitě radostně vyrazil, protože měl zkušenost, že po tomto povelu přichází vždy jen pochvala.

V počátcích nácviku přivolání se velmi často stane, že štěně zaregistruje nějaký zajímavý objekt dříve než my a rozběhne se k němu. Nejčastěji to bývá jiný pes anebo osoba. Pokud se jedná o člověka, požádáme jej, aby štěně ignoroval, a to když pozná, že není žádný kontakt, přiběhne po chvíli samo k nám. Nenechá-li se náš pes odradit ani razantním nezájmem kolegy, v klidu si pro něj dojdeme, psa připneme na pevné vodítko a za stálého couvání jej silnými trhy za vodítko a opakováním povelu "ke mně!" dovedeme až na místo, ze kterého jsme jej volali. Tam psa pochválíme "ták je dobře ke mně" a už ho ke hře nepustíme.

Neustále opakovat přivolání je zbytečné a také chybné, protože už zpočátku se snažíme, aby na jeden povel přišel jeden výkon. Mnohokrát se stává, že psovodi spolu poklábosí, než se psi trochu unaví, a tak alespoň člověk získává nové přátele. Nikdy se nesnažte psa chytat. Vše většinou končí bohapustými nadávkami psovoda anebo unáhleným trestem.

Přivolání by se nemělo často nacvičovat na cvičišti z jednoho prostého důvodu. Psovod dává psovi volno na velmi krátkou dobu a vzápětí jej okamžitě přivolává. Pes získá nežádoucí spojitost a posléze po povelu volno nechce odcházet od nohy psovoda. 

 Na závěr několik hlavních zásad pro kvalitní přivolání.

• Dopřát psovi dostatek prostoru pro volný výběh, aby mu volný pohyb byl samozřejmostí.
• Naučit našeho psa bezprostřední reakci na jméno a povel.
• Nepřivolávat jej (zvláště v počátku) v situacích, kdy předem víme, že výsledek bude nulový.
• Nikdy psa po přivolání netrestat, i kdyby trvalo sebedéle.
  
  

Mnoho psovodů tvrdí, že mají stoprocentní přivolání. Bohužel to není ani zdaleka pravda. Psovod odhodí psovi aport a pes, místo aby jej přinesl, běhá kolem psovoda a nechce aport odevzdat. Pes je vyslán do revíru a psovod se s ním potká až u figuranta. Na pár metrů před psovodem vyběhne kočka a pes přijde, až když mu zmizí někde za plotem. Toto vše jsou situace, kdy je patrné, že pes nemá dokonale ukončen nácvik přivolání.

Pokud chceme tvrdit, že náš pes má dokonalé přivolání, musíme jej odvolat i z půlky cesty, kdy pronásleduje figuranta. To vše vyžaduje mnoho hodin systematické práce a kvalitní kontakt mezi psovodem a jeho psem.

Popsali jsme si skoro ideální situace nácviku přivolání, neboť jsme začínali se štěnětem. Jiná situace nastává, jestliže získáme staršího psa, který už má své návyky anebo už má přivolání pokaženo. Zde už je nutno postupovat zcela jinými metodami.

Jeden ze cviků pro výcvik psa velmi důležitých a potřebných - přinášení předmětů, v pejskařském slangu zvané aport, dělá mnoha psovodům nemalé problémy.

Zkušební řád hovoří naprosto jasně: "Psovod stojí v základním postoji, na povel rozhodčího odhodí aport do předepsané vzdálenosti, na další povel rozhodčího vyšle psa pro odhozený předmět. Pes by měl rychle vyběhnout, předmět uchopit a nejkratší cestou ho přinést před psovoda, kde usedne a po povelu rozhodčího "odebrat" předá přinesený předmět psovodovi. Na další povel "k noze" zaujme základní polohu.".

Teorie je to pěkná, praxe však ukazuje ukazuje něco jiného. Část psů pro odhozený předmět nevyběhne vůbec, nejeví o aport zájem, někteří psi sice pro aport vyběhnou, ale po uchopení předmětu nemají nejmenší chuť se k psovodovi vrátit a pobíhají s aportem tak dlouho, až je to přestane bavit a pak někde ulehnou a s předmětem si hrají. Někteří psi pro aport vyběhnou, ale na zpáteční cestě jej pustí a přijdou bez aportu. Mnoho psů se vlivem nesprávného nácviku při cestě s aportem k psovodovi doslova loudá a projevuje bázeň.

Jak postupovat, abychom pro našeho psa udělali z tohoto cviku jeden ze způsobů odměny? Je naprosto ideální, když s rozvíjením zájmu o pohybující se věci začne už chovatel. Pohazováním tenisového míčku, taháním hadru mezi klubkem šesti až sedmitýdenních štěňat povzbuzuje chovatel ve štěňatech kořistnický pud, se kterým už přicházejí na svět. Takto připravovaná štěňata se velmi snadno zorientují u nového majitele a ten, pokud bude pokračovat v této činnosti, rychle svého psíka pro tuto hru získá.

V počáteční fázi přípravy je nejdůležitější upoutat psíkovu pozornost na předmět, kterým pohybujeme. Dalším naším úkolem je, aby pohybující se předmět pes pronásledoval a snažil se jej uchopit. Těmto dvěma krokům musíme zpočátku podřídit vše.