Příprava na stopy
Všichni dobře víme,
že pachové práce jsou alfou a omegou všech závodů a soutěží. Pokud nám pes
neprovede některou disciplínu v poslušnosti anebo v obraně, kromě kontrolního
výkonu ovšem, tak se celkem nic neděje a ztratíme pouze pár bodů. Pokud ovšem
pes selže na stopě, je sto bodů v háji a výhled na slušné umístění jakbysmet.
Slýchávám nejčastěji: "pes mi po stopě letí jako blázen",
"přebíhá lomy", "neumí chodit přes cesty", "vynechává
předměty", "dělá mu obtíže přecházet z terénu na terén", apod.
Vždy je vina na naší straně a zcela jistě ve špatném nácviku a postupu při
tréninku.
Jak tedy postupovat, abychom si připravili kvalitního stopaře? Prvním a
nejdůležitějším krokem je vyhledání chovatelské stanice, která je schopna
odchovat vrhy štěňat, která mají pro práci předpoklad. Proto vybíráme z těch,
kde rodiče chovného páru a chovný pár sám mají složeny zkoušky z výkonu, které
mohou dát jistou záruku, že i odchovaný materiál bude mít pro práci
předpoklady. Hledáme především zkoušky vrcholové tzn. ZVV 3, T 3, SPT 3, SP
Psi, se kterými chceme pracovat, musejí mít pevnou povahu, překypovat
temperamentem a musejí mít od nejútlejšího mládí enormní zájem o aport a ochotu
pracovat za pochvalu. Je známo, že pro pachové práce jsou vhodnější feny, a
proto volba, zda psa či fenu, bude v tomto případě jednoznačná.
Nácvik pachovek začínáme vždy od aportu. Musíme psa (budu psát psa, i když tím
myslím převážně feny) pro aportování maximálně získat. Žádné donucování zde
nepřipadá v úvahu. Pohazování aportu do větších vzdáleností a postupně do
vysoké trávy a nepřístupného terénu vede psa k vytrvalosti ve vyhledávání a k soustředěné
práci. Velmi důležité jsou vycházky s mladým psem do terénu, kde je zvěř, aby
si na její přítomnost zvykl, aniž by jej rušila. Nezbytné jsou i vytrvalostní
vycházky, které vedou ke zkvalitnění kapacity plic a k trénovanému srdíčku. Bez
kvalitního dýchání není kvalitní práce na stopách. Důležité je trénink pozvolna
ztěžovat, ovšem mladého psa nepřetěžovat!
Při začátcích na vlastních stopách sledujeme psa, s jakou chutí na stopě
pracuje. Pokud mu okamžité stopy na lehkém terénu nedělají obtíže, přidáme
ihned čas anebo ztížíme terén. Mnoho psovodů dělá tu chybu, že setrvávají se
psem dlouhou dobu na krátkých časech. Trénují třeba rok půlhodinové stopy. To
samozřejmě vede k tomu, že pes po stopách letí jako blázen, protože jsou pro
něj snadné. Jakmile zjistím, že pes chodí půlhodinovou stopu kvalitně, přijde
hodinovka a za měsíc kvalitní práce musí mladý psík vypracovávat krátké čtyř-
až šestihodinové stopy.
Neděste se, pan Dr. Vilém Eis, jeden z nejkvalitnějších psovodů minulé doby,
píše ve své knize Pachové práce, že půlroční kvalitně připravované štěně je
schopno naprosto bez obtíží vypracovávat až dvanáctihodinové stopy. Také jsem
tomu nevěřil, a zkušeností a praxí jsem dospěl k tomu, že ani čárečka není
vymyšlena a že je tomu skutečně tak. Zkuste si našlapat stopu v deset hodin
večer a jděte na ní v osm hodin ráno. Uvidíte, že pro vašeho psa bude stejně
snadná, jako půlhodinovka šlapaná přes den.
Pokud pes chodí slušně na travičce, přijde oranice, les, přechody přes
cestičky, přes malý potůček, průlezy různými remízky, průchod částí zbořeného
stavení, zkrátka příprava na praxi. Důležité je naučit se šlapat, a hlavně si
pamatovat, stopy bez udaného tvaru. To znamená žádná "účka",
"erka", apod., ale stopa šlapaná, jak mne napadne. Zde totiž nemůže jít
pes setrvačností a jen si sem tam čuchnout, zda se stopy neslezl. Zde musí
každý metr pečlivě vypracovat, jinak je nenávratně ztracen. Takové stopy naučí
psa maximální pozornosti, a pak je práce na lomech brnkačka.
Při tréninku musíme vypozorovat, jaký rytmus práce psovi nejlépe vyhovuje. Jsou
psi, kteří jsou schopni s chutí vypracovat i tři stopy denně, a jsou tací,
kteří vypracují dvě stopy za týden s chutí a ostatní už je moc nebaví. Tomu
musíme přizpůsobit i trénink, abychom byli schopni připravit psa kvalitně na
závod. Jestliže vím, že mě čeká na závodě čtyřhodinová stopa, tak některému psu
vyhovuje, aby si den předem zmákl hodinovku na snadném terénu s maximální
pochvalou na konci, a to je pro něj silná motivace k vypracování čtyřky, a
jinému psovi bude vyhovovat den předem těžká šestihodinovka, a pak pro něj bude
čtyřka na trávě procházkou růžovým sadem. Je na nás, abychom věděli, jakého psa
máme v ruce, a podle toho jej také připravujeme.
Skoro všechny zkušební řády, mimo TARTu, zakazují psovi při označení předmětu brát předmět do mordy. To je samozřejmě nesmysl, který se vymstí psům, kteří jsou zvyklí označovat nosem, a tedy zalehávají předmět dva tři kroky předem, ihned po zesílení pachu. Rovněž ve vyšším terénu, jako je vojtěška, osení, apod., je problematické označený předmět nalézt. A to nehovořím o práci na stopě v noci. Pokud se nejedná o psy se speciálním výcvikem, jako jsou psi vyhledávající výbušniny a psychotropní látky, tak nevidím jediný důvod proti označení s podáním předmětu psovodovi až do ruky.
Mnoho psovodů se ptá, zda trénovat stopy v zimě, kdy je sníh. Odpovídám: samozřejmě ano. Stopy klademe na cestách, kde chodí lidé, na hřišti, kde právě dotrénovali fotbalisti, v místech, kam chodí a kde si hrají dětské školky, apod. Jen čas zkrátíme tak na půl až hodinku, stopy neděláme příliš dlouhé a vyhýbáme se dnům, kdy rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu. Pokud začíná sněžit, lze si našlapat stopu a počkat, až zapadne sněhem, a pak teprve ji vypracovat.
Někoho baví obrana a někoho zas pachovky. Když přidáme rozlišovačky předmětů a osob, je to velmi zajímavá a náročná práce. Velkou výhodou je, že nepotřebujeme stále pomocníky jako u obrany, a tak si můžeme trénovat, kdy se nám zachce a kdy nám to náš volný čas dovolí. Jen sem tam potřebujeme některého ze zkušených kolegů, aby nám našlapal kontrolní cizí stopu, abychom si ověřili, jak spolehlivý je náš pes, a pak zase můžeme vesele trénovat dál.
Ještě o jedné věci bych se rád v závěru tohoto povídání zmínil. A tou je osoba, která se chce pachovým pracím věnovat, tedy o kvalitě psovoda. Pokud se někdo rozhodne věnovat pachovkám, měl by o sobě vědět, že je klidný, trpělivý a vyrovnaný a že má velmi slušné teoretické vědomosti o schopnostech psa v pachových pracích. Že má vybudovaný kvalitní kontakt se svým psem a je dalek názoru, že se dá připravit kvalitní stopař donucovací metodou. Jen absolutní souhra mezi psovodem a psem vede k vytčenému cíli. Pokud má někdo svého psa jen jako výcvikovou pomůcku a v jeho výkonech chce realizovat svou nicotnou osůbku, je ješitný chudák. Není smutnějšího pohledu, než pohled na psa, který vypracovává stopu se strachem a při každém zadrhnutí stopovací šňůry o terén padá strachy k zemi.
Pohled na stopující dvojici, kdy pes sleduje stopu a radostně si pohupuje ocasem, u každého předmětu se těší na pochvalu a na konci stopy skáče psovodovi až na hlavu, je cílem, ke kterému chceme dojít my.